zpět na výpis článků

Věřím v Tvá křídla / Jiří Hamerský / 16.05.2012


Možná, že když se cítíme nejhůř, dějí se ty nejúžasnější věci...


VĚŘÍM V TVÁ KŘÍDLA

Vidím, jak jednou do Ticha větru lehce jsi vplula
a tíha Tvých starostí hned se rozplynula...

Tvá křídla se jemně dotýkala vzduchu a hrála si s jeho vlnkami. Tvůj dech se zpomalil a Tvá duše se nořila do stále většího míru,
který pohlcoval veškerou její těžkost.

Chtělo se Ti tančit - tančit se svobodou. Každé máchnutí křídel jakoby otevíralo její brány, jakoby sama svoboda nesla Tě vpřed.

Nořila ses do Přítomnosti.
Kde byla najednou tvá bolest? Kam se poděl čas?

Zmizela slova. K čemu by byla?

Nebyl tu nikdo, kdo by Tě soudil. Proč by to obloha dělala?
Nebyl tu nikdo, kdo by po Tobě něco chtěl. Mohla by taková věc napadnout Slunce?
Nebyl tu nikdo, kdo by Ti nerozuměl. Copak vítr nezná ticho - jazyk Tvého srdce?
A nebyl tu nikdo, před kým bys musela něco hrát. Byli tu jen ptáci, kteří do Tvého srdce vkládali svou nejčistší melodii.

Bylo tu čisté bytí. Byla jsi tu TY.

A Tys věděla, že jednou
na svá křídla možná zapomeneš.

...že mnohokrát pod vahou bolesti upadneš,
mnohokrát Tě potká neštěstí, mnohokrát zabloudíš,
nebo toho na Tebe bude někdy moc.

Soucitně ses dívala do hlubin prostoru,
kde se odehrával tento příběh :

Se slzami v očích ptá se nešťastný muž Boha: „Otče, proč jsi mě opustil? Když jsem šel přes poušť, viděl jsem zpočátku vedle sebe, v písku, tvé kroky. Ale když mi bylo nejhůř, tvé kroky zmizely, zanechal jsi mě samotného.“ „Blázínku," slyší muž ve svém srdci vzápětí odpověď, „kroky, které nyní vidíš v písku, nejsou tvé, ale moje. Už nějaký čas tě nesu na svých křídlech.“

Možná i Tobě přinese život někdy slzy.
Jejich proud bude omývat Tvou znavenou bytost.
Porosteš.

Narostou Ti tvá vlastní křídla.
Vlastně si na ně jenom vzpomeneš.
Nenarostou ti.
Protože je už máš, vždycky jsi je měla.

Věřím v Tvá křídla, věřím, že vzlétneš,
tak jako kdysi, tak jako doma.

(Jiří Hamerský, leden 2004)