zpět na výpis článků

Květa Fialová: Svět je takový, jaký si ho uděláme / Jiří Hamerský / 26.07.2012

Povídání o pozitivním náhledu na život s jednou z našich nejpopulárnějších hereček vyšlo v roce 2006 v internetovém magazínu Relaxuj. Někteří ze čtenářů Enjoyingu četli rozhovor s Květou Fialovou v knize Sedm poselství ("č.2") - toto je "rozhovor č.1", v čase prázdnin z něj v letním "retru" přinášíme to nejlepší.
 
Paní Květo, z vás vyzařuje nesmírný klid. Působíte tak, že nemáte z ničeho strach, že se na všechno díváte z té lepší stránky. Dá se tento pozitivní postoj naučit?
Za mnoho jsem vděčná své mamince. Měla v sobě buddhistické vědění i víru ještě před tím, než mě počala, takže je mohla předat i plodu. Semínko pak v člověku zůstane celý život. Maminka si nikdy na nic nestěžovala, nikdy nebyla nervózní. Žila skromně v malém domečku v Tatrách, neměla v něm ani zapojenou elektriku, jen pumpu, suchý záchod…Celý život nejedla maso, konzumovala hlavně rýži, brambory a v pokoře a vděčnosti přijímala všechno, co přicházelo. Měla vysokou protézu – mohli bychom říci, že to byl handicap, ale vlastně to bylo požehnání, protože handicap člověka posune dál. Vždy říkala, že se člověk nesmí nechat zhýčkat. Když si jednou povolím – nějakou maličkostí – například si řeknu „nedojdu tam, vezmu si taxíka“, tak je to špatné. Povolíte jednou, povolíte podruhé, potřetí… 
 
Dnes bohužel žijeme ve velmi konzumní a uspěchané době…
Já do ní vůbec nevstupuji…:-) …
 
Co můžeme dělat proti narůstajícímu hektickému tempu a stresu?
Co žiji, jsem si nepustila rádio. Nic proti němu, dělám v něm všelijaké inscenace, ale mít ho zapnuté by mi vadilo. I televizi pouštím minimálně. Mám svého kocoura a svůj svět. A z něj nevycházím. 
Když dělám besídku a jdu mezi své „spolužačky“, jak svým vrstevnicím říkám, tak jim povídám: „Svět existuje a neexistuje. Svět je takový, jak si ho přeložíte vy.“ Kdybych teď vstoupila například do vás, tak si řeknu, že jsem na jiné planetě. Každý vnímáme a vidíme všechno úplně jinak. Je na nás, jak tu kterou věc přijmeme. Kdyby bylo sto lidí a odehrála se jedna věc, každý ji pochopí jinak. Záleží na nás, jaký si svět uděláme.
 
Ale co když někdo tohle všechno vůbec nevnímá? Jenom pracuje, neustále se přepíná, nezastaví se a i když mu říkáte „Zastav se, zpomal!“, tak vůbec nereaguje? Co s ním? Co můžeme dělat?
No, co s ním můžete vy dělat… Jedině mu říct: „Jsou miliardy galaxií, jsme méně než prach.“  To přeci musí vědět…:-)
 
Pojďme k jinému tématu. Co vám vlastně dodává nejvíce energie? 
Nejvíc jsem vzrušená z knížek. Ráda čtu knihy duchovní – zajímá mě žití duše. Už od svých patnácti miluji knížku Prorok od Džibrána. Našla jsem tam odpověď úplně na všechno. 
Také mám hodně ráda knihu Zákony ducha od Millmana. V Rokoku teď hrajeme hru, která je hodně racionální, tak jsem z Millmana vybrala nějaké povídání, abych představení pročechrala duší. 
Další vynikající knížka je Když ztrácíme půdu pod nohama od jedné buddhistické mnišky. Já sama říkám „čím horší, tím lepší“  nebo „co tě nezabije, to tě posílí“. Ona zase píše, že máme všichni v životě svůj pohár hořkosti, ale že ho nikdy nemáme pít jako pohár hořkosti - s odporem, ale že ho máme vypít jako lék. To je krásné. Pochopit, že bolest je dar. Že je to důležitý proces vývoje naší duše. Když vám například odejde blízký člověk nebo vám nevyjde něco v práci a zavřou se jedny dveře, možná si řeknete: „Je konec, končím s žitím“. Ale nikdy, nikdy se ještě nikomu nestalo, aby se neotevřely dveře nové. Jsem dost stará na to, abych ze svého života i z životů svých přátel věděla, že se nové dveře vždy otevřou. Ukáže se vám úplně jiná cesta a najdete v životě zase nový smysl. Pokaždé je nová naděje – ale musíte ji uvidět. Uvěřit. A jít.
 
Jak vlastně nejraději odpočíváte? 
Volna moc nemám. Ale když je, vezmu si většinou knížky a lehnu si s nimi. Nesedím, aby se mi nehrbil hřbet. Dostala jsem také od kamarádky posilovací přístroj, tak když jdu kolem, cvičím a je to příjemné. A jak mohu nebo jak jsem někde na zájezdu, tak se jdu ráda projít.
 
Máte ráda zvířata. Mohou nám i ona pomoci k pocitu větší pohody a harmonie?
No jistě! Zvířata jsou kvalitnější než lidské bytosti. Nic nedělají proti přírodě. Lev sice sežere antilopu, což je blbý, ale je to tak daný. Lev nedělá nic, co nemá. Zato my, lidé, pořád všechno ničíme a děláme špatnosti. Vůbec nejhorší lidské heslo je „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Bylo to za Hitlera, za komunistů a částečně to je bohužel i dnes, v době konzumu. 
 
Myslíte si, že můžeme čerpat energii i ze stromů, rostlin nebo drahých kamenů?
Určitě. I když obejmete strom v zimě, tak vidíte, že nikdy není studený. Že je to živá bytost. Moje maminka žila osamoceně ve skromném domečku na horách. Ráno vstala jakoby měla kolem sebe lidi, rodinu. Šla pozdravit kytičky, které se rozvily, a přivítaly společně ráno... 
 
Co děláte, když se stane, že vám není dobře? Máte nějaký recept, aby bolest nebo nemoc rychle odešla?
Když jsem nemocná, tak si své bacily zviditelňuji. Vidím je jako malilinkaté tvorečky – jak mají čumáčky, pusu, oči, ručičky. Mám pro ně, vnitřně samozřejmě, našité oblečky, které jim obléknu. Víte, každý je ješitný. I bacily jsou ješitní. Dělá jim dobře, že se o ně starám. Je jim je teplo, tak usnou. Dají mi pokoj a já usnu taky. Ráno si pak uděláme čaj a společné „mejdlo“. Nedávno mi bylo moc blbě, tak jsem jim říkala: „Holky, kluci“ – určitě je to párek, jinak by se tak nemnožili – „vy jste tak hezcí, pojďme, domluvíme se.“  Vůbec jsem se na ně nezlobila. Řekla jsem jim: „Já vás mám tak ráda, jste miláčci, že jste za mnou přišli. Mějme se rádi.“ Snažím se i bacilům chovat s láskou. Oni ke mně vlastně přišli na návštěvu… 
Ještě jednu příhodu vám řeknu. Moje dcera je učitelka a jednou měli děti ve škole vši. Já je pak od dcery a od nich dostala taky. Koupila jsem si v lékárně sprej, ale byla jsem moc nešťastná, když jsem sprej na vši nastříkala. Připadala jsem si jako Hitler – že jsou vši jak v plynové komoře. A oni přitom šli na oběd. Jako byste přišel do restaurace a vyplynovali vás. Vši se šli napapat a já byla zoufalá, že jsem vrah. Nezvala jsem je, ale někde se napapat museli… 
 
Ve svých pamětech píšete, že jsme všichni utkáni z pavučin. Mohla byste to, prosím, rozvést…
Jsou lidé, kteří jsou celí z betonu. Znám jich hodně. Nic k těmto lidem neprojde a nich od nic nevyjde. Lidé mají být z pavučin. Umět vše přijmout – lásku i bolest. Všechno. Je důležité, abychom existovali a vnímali – déšť, mraky, slunce, lidi, přírodu, zpěv ptáků, zpěv hvězd… Ale tihle lidi z betonu nevnímají nic. Nepotkal jste takové? Tam není naděje. To by musel někdo přijít a tu jejich betonovou zeď rozbít. Možná by to šlo i slovem, ale oni by už ani ta slova neslyšeli.
 
Také mě zaujalo, jak ve své knize píšete, že jste od své maminky dostala veliký dar „zpytování denních cest“… Co to znamená?
Každý den se zamyslet nad tím, co jsem udělala dobře, co špatně. My kolikrát vůbec nevíme. Myslíme si, že jsme udělali něco dobře, ale někdy jsme třeba i ublížili, aniž bychom chtěli. 
Když jsem byla mladá, říkala jsem, že bych chtěla mít agenturu štěstí. Chodili by za mnou lidé a já bych měla na každý obor přání agenty, protože sama bych to nezvládala. Například byste měl přání, ale já nebo mí agenti bychom vám ho nesplnili. Řekla bych vám, že si přejete špatně. Existuje krásné pořekadlo: „Můžete si něco přát – a může se vám stát, že se vám to splní.“ Kolikrát se vám stalo, že jste si něco přál, nevěděl jste, že je to špatně a pak jste zjistil, že to přání nebylo správné? Agenturu štěstí jsem si představovala tak, že by vám někdo řekl: „Tohle není v pořádku“ a ukázal vám: „tam to je pro tebe dobře.“ My někdy opravdu nevíme.
Víte, co je vůbec nejdůležitější? Samozřejmě láska a spousta dalších věcí. Ale podle mě informovanost. Když jste starý, tak už trochu víte. Poznáte lidi se špatnými úmysly, nevrháte se do vztahu čumákem a vztah vám už nemůže ublížit. Informovanost je velice důležitá – informovanost o všem, co se děje (v práci, ve vztazích). Kolikrát jsme v nějakém vztahu ztroskotali! Je to tím, že jsme byli málo informovaní. 
 
Ještě bych se rád zeptal, jak podle vás zatočit se strachem… 
Musíte věřit, že to, co vám přichází, je pro vaše dobro. Opakuji se, ale vypít hořký pohár jako lék. Musíte být silný, informovaný a umět to zvládnout. Uvědomit si, že je to pro vás dobře, že vás to někam vede, že to zúrodňuje vaši duši. Čas je jediný majetek, který nám je dán, a my s ním nemůžeme moc hazardovat. Musíme se o svou duši starat jako by to byla zahrada – aby na ní neuvadly kytičky, abychom ji mohli v co nejlepším stavu odevzdat. 
Vy si nedáváte úkoly. Nemůžete nikdy nic měnit. Věci jsou, jak jsou. Ale mužští, hlavně heterosexuálové, mají pocit, že něco změní, což je absolutní blbost. Mohou splnit úkol co nejlépe, to ano. Ale nemůžou danou věc změnit. Mohou pouze skutečnost přeměnit svým pohledem – tím, jak ji přijmou.
 
Co byste, paní Květo, na závěr ráda čtenářům popřála nebo vzkázala?
Aby uvěřili. Aby uvěřili, že to, co jim je posláno, je pro ně dobře. Aby se to snažili pochopit, aby byli co nejlépe informovaní. Nejlepší je, racionálně si říct, jak danou věc zvládnout a udělat maximum… a to je všechno. Ale uvěřit tomu. Když budete proti tomu, když se naštvete, že se vám něco stalo, tak co zmůžete? Opravdu nám nezbývá nic jiného, než vše přijmout. 
 
Jiří Hamerský
 
zdroj: http://www.relaxuj.cz/art_doc-0AE5CE923F1A3D5CC125724B002E0E29.html?lotus=1&Highlight=0,KV%C4%9Bta,fialov%C3%A1